相應部22相應55經/優陀那經(蘊相應/蘊篇/修多羅)(莊春江譯)[SA.64]
起源於舍衛城。
在那裡,
世尊吟出
優陀那:
「『{我不會存在以及我的不會存在,如果我不存在,
我的將不存在}[彼不會存在以及我的不會存在,彼將不存在以及
我的將不存在]。』當這樣
勝解時,
比丘能切斷
下分結。」
在這麼說時,某位比丘對世尊說這個:
「
大德!那麼,如怎樣『{我不會存在以及我的不會存在,如果我不存在,我的將不存在}[彼不會存在以及我的不會存在,彼將不存在以及我的將不存在]。』當這樣勝解時,比丘能斷下分結呢?」
「比丘!這裡,
未聽聞的一般人是聖者的未看見者……(中略)在
善人法上未被教導者,他
認為色是我,
或我擁有色,或色在我中,
或我在色中;受……想……諸行……認為識是我,或我擁有識,或識在我中,或我在識中。
他不如實知道無常的色為『無常的色』,不如實知道無常的受為『無常的受』,不如實知道無常的想為『無常的想』,不如實知道無常的諸行為『無常的諸行』,不如實知道無常的識為『無常的識』。不如實知道苦的色為『苦的色』……苦的受……苦的想……苦的諸行……不如實知道苦的識為『苦的識』。不如實知道無我色為『無我色』,不如實知道無我受為『無我受』,不如實知道無我想為『無我想』,不如實知道無我諸行為『無我諸行』,不如實知道無我識為『無我識』。不如實知道
有為的色為『有為的色』……有為的受……有為的想……有為的諸行……不如實知道有為的識為『有為的識』。不如實知道『色
將消失』……受將消失……想將消失……諸行將消失,不如實知道『識將消失』。
比丘!
有聽聞的聖弟子是聖者的看見者,聖者法的熟知者,在聖者法上被善教導者;是善人的看見者,善人法的熟知者,在善人法上被善教導者,他認為色不是我……(中略)受……想……諸行……認為識不是我。
他如實知道無常的色為『無常的色』,無常的受……無常的想……無常的諸行……如實知道無常的識為『無常的識』。苦的色……(中略)苦的識……無我色……(中略)無我識……如實知道有為的識為『有為的識』。如實知道『色將消失』……受……想……諸行……如實知道『識將消失』。
他從色的消失,從受的消失,從想的消失,從諸行的消失,從識的消失,比丘!這樣,『{我不會存在以及我的不會存在,如果我不存在,我的將不存在}[彼不會存在以及我的不會存在,彼將不存在以及我的將不存在]。』當這樣勝解時,比丘能切斷下分結。」「大德!當這樣勝解時,比丘能斷下分結。」
「大德!那麼,怎樣知、怎樣見者有諸
漏的
直接的滅盡?」
「比丘!這裡,未聽聞的一般人在不應該恐懼處來到恐懼,比丘!因為未聽聞的一般人有這個恐懼:『{我不會存在以及我的不會存在,如果我不存在,我的將不存在}[彼不會存在以及我的不會存在,彼將不存在以及我的將不存在]。』
比丘,但有聽聞的聖弟子在不應該恐懼處不來到恐懼,比丘!因為有聽聞的聖弟子沒有這個恐懼:『{我不會存在以及我的不會存在,如果我不存在,我的將不存在}[彼不會存在以及我的不會存在,彼將不存在以及我的將不存在]。』
比丘!當識住立時,或會住立在攀住的色、所緣的色、依止的色,有歡喜的澆灑,會來到增長、生長、成滿;比丘!或攀住的受……(中略)比丘!或攀住的想……(中略)比丘!當識住立時,或會住立在攀住的行、所緣的行、依止的行,有歡喜的澆灑,會來到增長、生長、成滿。
比丘!凡如果這麼說:『除了色,除了受,除了想,除了諸行外,我將
安立識的或來或去,或沒或往生,或增長或生長或成滿。』
這不存在可能性。
比丘!如果在色界上比丘的貪已被捨斷,從貪的捨斷,所緣被切斷,識的依止(立足處)不存在。比丘!如果在受界……比丘!如果在想界……比丘!如果在行界……比丘!如果在識界上比丘的貪已被捨斷,從貪的捨斷,所緣被切斷,識的依止不存在。那個無安住處的識不被增長,
不造作後被解脫,以解脫狀態成為住止的;以住止狀態成為滿足的;以滿足狀態他不
戰慄,無戰慄者
就自己證涅槃,他知道:『
出生已盡……(中略)
不再有此處[輪迴]的狀態。』」
比丘!這樣知者、這樣見者有諸漏的直接滅盡。」
SN.22.55/(3). Udānasuttaṃ
55. Sāvatthinidānaṃ Tatra kho bhagavā udānaṃ udānesi– “‘no cassaṃ, no ca me siyā, nābhavissa, na me bhavissatī’ti– evaṃ adhimuccamāno bhikkhu chindeyya orambhāgiyāni saṃyojanānī”ti. Evaṃ vutte, aññataro bhikkhu bhagavantaṃ etadavoca– “yathā kathaṃ pana, bhante, ‘no cassaṃ, no ca me siyā, nābhavissa, na me bhavissatī’ti– evaṃ adhimuccamāno bhikkhu chindeyya orambhāgiyāni saṃyojanānī”ti?
“Idha, bhikkhu, assutavā puthujjano ariyānaṃ adassāvī …pe… sappurisadhamme avinīto rūpaṃ attato samanupassati, rūpavantaṃ vā attānaṃ; attani vā rūpaṃ, rūpasmiṃ vā attānaṃ. Vedanaṃ… saññaṃ… saṅkhāre… viññāṇaṃ attato samanupassati, viññāṇavantaṃ vā attānaṃ; attani vā viññāṇaṃ, viññāṇasmiṃ vā attānaṃ.
“So aniccaṃ rūpaṃ ‘aniccaṃ rūpan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, aniccaṃ vedanaṃ ‘aniccā vedanā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, aniccaṃ saññaṃ ‘aniccā saññā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, anicce saṅkhāre ‘aniccā saṅkhārā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, aniccaṃ viññāṇaṃ ‘aniccaṃ viññāṇan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti.
“Dukkhaṃ rūpaṃ ‘dukkhaṃ rūpan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, dukkhaṃ vedanaṃ… dukkhaṃ saññaṃ… dukkhe saṅkhāre… dukkhaṃ viññāṇaṃ ‘dukkhaṃ viññāṇan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti.
“Anattaṃ rūpaṃ ‘anattā rūpan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, anattaṃ vedanaṃ ‘anattā vedanā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, anattaṃ saññaṃ ‘anattā saññā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, anatte saṅkhāre ‘anattā saṅkhārā’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, anattaṃ viññāṇaṃ ‘anattā viññāṇan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti.
“Saṅkhataṃ rūpaṃ ‘saṅkhataṃ rūpan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti, saṅkhataṃ vedanaṃ… saṅkhataṃ saññaṃ… saṅkhate saṅkhāre… saṅkhataṃ viññāṇaṃ ‘saṅkhataṃ viññāṇan’ti yathābhūtaṃ nappajānāti. Rūpaṃ vibhavissatīti yathābhūtaṃ nappajānāti. Vedanā vibhavissati… saññā vibhavissati… saṅkhārā vibhavissanti… viññāṇaṃ vibhavissatīti yathābhūtaṃ nappajānāti.
“Sutavā ca kho, bhikkhu, ariyasāvako ariyānaṃ dassāvī ariyadhammassa kovido ariyadhamme suvinīto sappurisānaṃ dassāvī sappurisadhammassa kovido sappurisadhamme suvinīto na rūpaṃ attato samanupassati …pe… na vedanaṃ… na saññaṃ… na saṅkhāre… na viññāṇaṃ attato samanupassati.
“So aniccaṃ rūpaṃ ‘aniccaṃ rūpan’ti yathābhūtaṃ pajānāti. Aniccaṃ vedanaṃ… aniccaṃ saññaṃ… anicce saṅkhāre… aniccaṃ viññāṇaṃ ‘aniccaṃ viññāṇan’ti yathābhūtaṃ pajānāti. Dukkhaṃ rūpaṃ …pe… dukkhaṃ viññāṇaṃ… anattaṃ rūpaṃ …pe… anattaṃ viññāṇaṃ… saṅkhataṃ rūpaṃ …pe… saṅkhataṃ viññāṇaṃ ‘saṅkhataṃ viññāṇan’ti yathābhūtaṃ pajānāti. Rūpaṃ vibhavissatīti yathābhūtaṃ pajānāti. Vedanā… saññā… saṅkhārā… viññāṇaṃ vibhavissatīti yathābhūtaṃ pajānāti.
“So rūpassa vibhavā, vedanāya vibhavā, saññā vibhavā, saṅkhārānaṃ vibhavā, viññāṇassa vibhavā, evaṃ kho, bhikkhu, ‘no cassaṃ, no ca me siyā, nābhavissa, na me bhavissatī’ti– evaṃ adhimuccamāno bhikkhu chindeyya orambhāgiyāni saṃyojanānī”ti. “Evaṃ adhimuccamāno, bhante, bhikkhu chindeyya orambhāgiyāni saṃyojanānī”ti.
“Kathaṃ pana, bhante, jānato kathaṃ passato anantarā āsavānaṃ khayo hotī”ti? “Idha, bhikkhu, assutavā puthujjano atasitāye ṭhāne tāsaṃ āpajjati. Tāso heso bhikkhu assutavato puthujjanassa– ‘no cassaṃ, no ca me siyā, nābhavissa, na me bhavissatī’”ti.
“Sutavā ca kho, bhikkhu, ariyasāvako atasitāye ṭhāne na tāsaṃ āpajjati. Na heso, bhikkhu, tāso sutavato ariyasāvakassa– ‘no cassaṃ, no ca me siyā, nābhavissa, na me bhavissatī’ti. Rūpupayaṃ vā, bhikkhu, viññāṇaṃ tiṭṭhamānaṃ tiṭṭheyya, rūpārammaṇaṃ rūpappatiṭṭhaṃ nandūpasecanaṃ vuddhiṃ virūḷhiṃ vepullaṃ āpajjeyya. Vedanupayaṃ vā, bhikkhu… saññupayaṃ vā, bhikkhu… saṅkhārupayaṃ vā, bhikkhu, viññāṇaṃ tiṭṭhamānaṃ tiṭṭheyya, saṅkhārārammaṇaṃ saṅkhārappatiṭṭhaṃ nandūpasecanaṃ vuddhiṃ virūḷhiṃ vepullaṃ āpajjeyya.
“Yo bhikkhu evaṃ vadeyya– ‘ahamaññatra rūpā, aññatra vedanāya, aññatra saññāya, aññatra saṅkhārehi viññāṇassa āgatiṃ vā gatiṃ vā cutiṃ vā upapattiṃ vā vuddhiṃ vā virūḷhiṃ vā vepullaṃ vā paññāpessāmī’ti, netaṃ ṭhānaṃ vijjati.
“Rūpadhātuyā ce, bhikkhu, bhikkhuno rāgo pahīno hoti. Rāgassa pahānā vocchijjatārammaṇaṃ patiṭṭhā viññāṇassa na hoti. Vedanādhātuyā ce, bhikkhu, bhikkhuno… saññādhātuyā ce, bhikkhu, bhikkhuno… saṅkhāradhātuyā ce, bhikkhu, bhikkhuno… viññāṇadhātuyā ce, bhikkhu, bhikkhuno rāgo pahīno hoti. Rāgassa pahānā vocchijjatārammaṇaṃ patiṭṭhā viññāṇassa na hoti. Tadappatiṭṭhitaṃ viññāṇaṃ avirūḷhaṃ anabhisaṅkhārañca vimuttaṃ. Vimuttattā ṭhitaṃ. Ṭhitattā santusitaṃ. Santusitattā na paritassati. Aparitassaṃ paccattaññeva parinibbāyati. ‘Khīṇā jāti …pe… nāparaṃ itthattāyā’ti pajānāti. Evaṃ kho, bhikkhu, jānato evaṃ passato anantarā āsavānaṃ khayo hotī”ti. Tatiyaṃ.